Zpravodaj města Velká Bíteš | září 2018

31 / 68

Zpravodaj Město Velká Bíteš
|
31 Září 2018 |
zmíněnou Marií Sekovou z Ivančic. Z nich Seková byla zatčena nejdříve, 23. listopadu
1914 spolu s dalšími třemi ivančickými ženami, a exemplárně souzena 20. března 1915
za velezradu za údajně pronesený vlastizrádný výrok („Nový rok budeme slavit s Rusy.
Ať žije car! Holky, buďme rády, učme se rusky, abychom jim rozuměly, až přijdou.“).
Ta byla odsouzena k 10 letům žaláře zostřeného postem, tvrdým ložem a temnicí každého
prvního dne v měsíci. Po vynesení rozsudku byla převezena 1. února 1916 z vazební věz-
nice ve Vídni do trestnice v rakouském Neudorfu a tam počátkem července 1917 byla
rovněž amnestována. Alice Masaryková z této trojice dopadla nejlépe, propuštěna byla
na zákrok amerických žen, které poslaly rakouské vládě petici podepsanou zástupkyněmi
všech význačných amerických spolků, 3. července 1916. V jiné cele na stejném podlaží
byla uvězněná Hana Benešová, o jejímž manželovi se vědělo, že se účastní revolučního
hnutí za hranicemi. I s ní se Rela vídala, když u jednoho stolu šily z mačkaného novino-
vého papíru deky do lazaretu.
Ve vídeňské cele, kterou obývalo na 10 vězeňkyň, Rela s Alicí strávily společně více
než půl roku, od prosince 1915 do počátku července 1916. Během této doby spolu dlouhé
hodiny probíraly české dějiny, světové kulturní dějiny, filosofii, umění včetně literatury,
architektury i hudby. Poté, co Alice byla propuštěna, Rela byla po zmírnění rozsudku pře-
vezena do vězení v Řepích u Prahy. Zde dostávala od Alice dopisy s pokračujícím výkla-
dem o umění. Po válce, v roce 1920, byly tyto dopisy vydány tiskem.
V počínání zatčených žen je patrný romantický mýtus o Rusku jako velkém bratru všech
Slovanů. Tento mýtus měl počáteční nepřímou oporu v díle J. G. Herdera (1791) a varovali
před ním Karel Havlíček v dopise z Ruska („v knihách o Rusku více se píše, co by mělo
neb mohlo být, než co jest“, 1844), František Palacký jakožto zastánce velkého středo-
evropského státu mezi Německem a Ruskem (ruská mocnost „hrozí během čím dále tím
rychlejším zploditi a založiti univerzální monarchii, tj. nepřehledné i nevyslovitelné zlé
neštěstí bez míry a hranic“, 1848) i Tomáš G. Masaryk snažící se definovat český národní
program v duchu humanismu (vědecky nerozvíjená slovanská idea je „lžislávie“, 1895).
Je pozoruhodné, nakolik protichůdné bylo před první světovou válkou pojetí panslovan-
ství zdejší a ruské. Zde panovala neobyčejně živená představa slovanské vzájemnosti na
demokratickém principu, ruská strana ale setrvávala v ortodoxii, autokracii a nacionálním
imperialismu. Zatčení se tak stali obětí iluze, o které se zmínil za první světové války
ministr bez portfeje Předlitavska český Němec Josef Maria Baernreither: „Češi snášejí
válku s hlubokým hněvem. Po generace jim byla ve škole, ve spolcích a shromážděních,
v literatuře, v novinách hlásána ruská legenda. Ta dnešním Čechům přešla do krve.“ (1917).
Rozpory mezi oběma přístupy pak sílily s tím, nakolik přímo Rusko (či jeho nástupce So-
větský svaz) u nás ovlivňovalo dění. V této souvislosti lze zmínit historické milníky – ze-
jména únor 1948 a srpen 1968.
Rela na své věznění zavzpomínala nejen v útlé knížce vydané roku 1919, ale také
ještě v letech 1938, kdy předseda zdejšího musejního spolku Bohuslav Kříž shromažďo-
val podklady pro nerealizovanou publikaci „Velká Bíteš za války 1914–1918“, a 1958,
kdy Jaromír Kotík připravoval publikaci k výročí města. Z jejích stylisticky zdatných pa-