Zpravodaj města Velká Bíteš | prosinec 2017

29 / 68

Zpravodaj Město Velká Bíteš
|
29 Prosinec 2017 |
tolik, že jsme nevěděli, komu patří. My, kteří jsme přišli z Bratislavy, jsme je už nepo-
slouchali. Výcvik na koních se konal dvakrát týdně a někdy jsme toho měli plné zuby.
Když nás chtěl velitel potrestat, nařídil drobný klus, který byl velice nepříjemný, až boles-
tivý. Abychom si trochu odpočinuli, tak někdo z nás občas z koně úmyslně spadl, potom
následoval rozkaz „zastavit stát“, a my jsme si trochu vydechli. Jednou jsem neměl náladu
na ježdění, tak jsem sedlal velmi pomalu. Jak to velitel uviděl, práskl bičem, aby popohnal
nejen koně, ale hlavně mě. Kdybych včas nenasedl, dostal bych bičem hlavně já.
Jízda v terénu byla zajímavější, ale nebezpečnější. Jednou jsem si vybral hřebce jménem
Tok, který byl sice klidný, ale těžko ovladatelný. Vyklusali jsme před kasárna na oranisko
a potom cvalem a osm metrů dlouhým skokem přes „palposty“ vykopané pro houfnice
jsme se řítili k řece Nitře. Snažil jsem se koně stočit na stranu, ale marně. V očekávání toho
nejhoršího jsem si vyhrnul rajtky nad kolena. Nakonec se mně přece jen podařilo koně
zastavit. Nebezpečí, že vletíme do řeky Nitry, si uvědomil také náš velitel, nadporučík
Lančanič. Vydal se za námi, dohnal nás, ale to už jsem byl v bezpečí. Vyděšený velitel
se pouze zmohl na rozkaz, abych se ihned hlásil k raportu. Potom si to však rozmyslel,
protože věděl, že můj Tok byl těžko ovladatelný. Samotný výcvik byl náročný a probíhal
za každého počasí. V šest hodin ráno budíček, půlhodinová rozcvička „do půl těla“ a teprve
potom snídaně. Následoval výcvik, oběd a večerka v 21 hodin. Ve volném čase, který jsme
měli jen v sobotu a v neděli, jsme někdy vyrazili do města Topoľčan. To se nelíbilo zdejším
mladíkům, a tak nás jednou hnali až do kasáren. Kamarádi Slováci jim neřekli jinak než
„topolčanský žochári“.
Výcvik se neuvěřitelně vlekl a všichni jsme se těšili na vánoční nebo novoroční do-
volenou. Tu jsem dostal na Vánoce, které byly jako většinou na blátě (takže nic nového
pod sluncem), i když zima byla celkově velice sychravá. Ocenil jsem pravidelné denní
otužování v kasárnách, které mi nyní přišlo velice vhod. Dovolená rychle uplynula a do To-
poľčan jsem se vrátil hned po svátku sv. Štěpána. Po dovolené se nám cvičit moc nechtělo,
ale na vojně platí, že „vojna není kojná“. A tak se začalo s nácvikem pochodu. Nálada byla
mizerná a povel „zpívat“ nikdo neuposlechl. Až po dalším rozkaze ke zpěvu někdo začal:
„Až skončí vojna táto, navrátím se k tobě milá zas“. Následovalo: „Dozpívat, poklusem
klus přes oranisko, k zemi, vztyk…“. Skončili jsme zadýchaní, s úplně propocenými plášti
a celí od bláta. Odporovat nemělo smysl – bylo to v rámci výcviku. Později jsme si vy-
mohli alespoň větší množství kvalitnějšího jídla.
Sloužili jsme za Čepičky
Po nástupu nového ministra národní obrany armádního generála Alexeje Čepičky byly
provedeny čistky v armádě a situace se podstatně zlepšila. Zúčastnili jsme se dlouho při-
pravovaného zimního terénního cvičení v Oremov Lazu, výcvikovém prostoru mezi městy
Krupinou a Zvolenem. Z Topoľčan jsme odjížděli vlakem v uzavřeném nákladním vagonu,
usazeni na dřevěných lavicích. Ze železniční stanice jsme šli pěšky, ve sněhu, do výcviko-
vého střediska, kde jsme měli připravené „ubytování“ v zemljankách – vykopaných dírách
o rozměrech 2x2 m, asi 1,6 m hlubokých. Ty byly zakryté dřevěnými trámy o průměru