Zpravodaj města Velká Bíteš | červenec - srpen 2017

27 / 67

Zpravodaj Město Velká Bíteš
|
27 Červenec –Srpen 2017 |
Z REGIONÁLNÍ HISTORIE
JOSEF ONDRÁK A SVĚDECTVÍ JEHO DOBY
Část VI
Ještě k pražskému pobytu
Pobyt v Praze byl pro mě velice zajímavý. Po práci jsem jezdil elektrickou tram-
vají na Václavské náměstí, prošel jsem Staroměstské náměstí, Staré Město pražské,
Malou Stranu i Nové Město pražské. Nejméně jednou týdně jsem chodil na prohlídku
Pražského hradu. Na svátek svatého Václava dne 28. září, který byl slaven také německými
okupanty, jako den včlenění českých zemí do Německé říše, jsem si prohlédl vystavené ko-
runovační klenoty a celou Katedrálu svatého Víta i hrobky českých králů v jejím podzemí.
Vstup byl pravděpodobně zdarma. Po prohlídce jsem se často vydal po Starých zámeckých
schodech, po Karlově mostě, ulicemi Starého Města až na Václavské náměstí, kde jsem
v bufetu paláce Lucerna povečeřel.
V létě jsem se chodil koupat do tzv. „Žlutých lázní“ na levém břehu Vltavy nebo do
Modřan. Moje procházky někdy končívaly až u přehrady ve Vraném, odkud jsem zpátky
jezdíval parníkem. V zimních měsících jsme v bytě vůbec netopili, uhlí bylo málo a ne-
stačilo ani pro naši bytnou. Proto jsem se chodil „ohřát“ do čítárny knihovny v budově
Klementina, bývalém klášteře u Karlova mostu.
Osudový „ročník čtyřiadvacet“
V říjnu roku 1943 dostal náš přednosta příkaz k mému okamžitému přeřazení do zá-
vodu na výrobu letadel v Karlíně. Rozkazem Hermanna Göringa – zástupce Adolfa Hitlera,
museli muži a svobodné ženy narození v roce 1924 pracovat v leteckém průmyslu. Svobodné
ženy se proto urychleně vdávaly a ty, které to nestihly, musely nastoupit do práce v protekto-
rátu nebo v horším případě do Říše – do „Rajchu“, jak se běžně říkalo. Tyto příkazy musely
být bezvýhradně splněny. Kvalifikovaní pracovníci byli převáděni na pomocné práce apod.
V Karlíně
Já jsem byl převeden do závodu na výrobu letadel v Karlíně, kde se vyráběla dvou-
motorová letadla značky Siebel (foto v min. Zpravodaji). Pracoval jsem na soustruhu
v nástrojárně, ale dlouho jsem tam nepobyl. Práce mě nebavila, vydělával jsem méně než
v konstrukci ústředního topení. Rozdíl ve mzdě mně mistr různým způsobem doplácel.
Vzpomínám si na úkol, kdy jsem rozpichoval zbytek kulatiny z nástrojové oceli o prů-
měru asi 200 mm na dvě poloviny. Na radu našeho mistra jsem si ve výdejně vyzvedl nůž
– asi 15 mm široký s plátkem z vidia (tzv. „vidiák“). Zpočátku to šlo dobře, ale čím více
jsem se posouval blíže ke středu kulatiny, začal nůž vibrovat, ohnul se a vidiový plátek
praskl. Zkušený spolupracovník mi řekl, že používám špatný pracovní postup a poradil