Zpravodaj města Velká Bíteš

Březen 2017

Zpravodaj Město Velká Bíteš

www.velkabites.cz

ručně, smirkovým papírem, jsme brousili jednotlivé díly, které jsme na závěr pulírovali,

tj. nanášeli „šelak“ - druh pryskyřice rozpuštěný v denaturovaném lihu. Tato závěrečná práce

musela být prováděna rychle a nepřerušovaně, aby plocha zůstala čistá a bez fleků. Nábytek

potom otec vyexpedoval s dopravcem panu Rosendorfovi přímo do Banské Bystrice, odkud

nám přivezl malý tříkilogramový škopík ovčí brynzy, která byla výborná, ale v té době velmi

drahá. Byli jsme zvyklí pouze na sýr vlastní výroby z kozího mléka. Bylo to ocenění našeho

podílu na této velmi dobré zakázce, i když otec dostal za svou štědrost od matky vyhubováno.

Osudný požár

Situaci živnostníků v době velké hospodářské krize po roce 1929 byla svízelná. U nás ji

navíc dovršil zhoubný požár, který vzplál v našem domě v roce 1934. Zničil celé podkroví se

stolařskou dílnou, místy prohořel i strop do přízemí. Shořelo nám také veškeré seno, proto jsem

chodil pást naše dvě kozy na zasetá žitná, či pšeničná pole, do doby, než napadl sníh. Pásl jsem

ještě na svátek „Všech svatých“, kdy si kozy samy odhrabávaly nohama sníh. Dům byl sice po-

jištěn, ale vyplacená náhrada 15 000 Kč, nestačila ani na novou střechu. Po požáru jsme neměli

téměř žádné peníze. Otec přišel o zdroj obživy pro rodinu, a tak ze zbytků ohořelých trámů při-

pravoval alespoň topení na zimu, která se nezadržitelně blížila. Horní podlahu přikryl deskami

a plechy, které zůstaly z podkroví. Přes tento nouzově zakrytý strop stékala voda z rozpuštěného

sněhu do přistavených kbelíků a různých hrnců. Přes zimu jsme bydleli pouze v jedné místnosti.

Školní léta

V předškolním věku jsme si všichni hráli na ulici Za Potokem, kde v té době nebyl téměř

žádný provoz. Hráli jsme fotbal s hadrovým míčem, tzv. „hadrákem“, hřiště a branky jsme

měli vyznačené kameny. V případě špatného počasí jsme se přemístili do kuchyně k ba-

bičce kluků Almerových, kde jsme měli všechno dovoleno. Pan Almer nás naučil hrát karty,

měl také šachovnici, na které jsme hráli zpočátku dámu, později i šachy.

Od 1. září roku 1930 jsem začal chodit do obecné školy ve Velké Bíteši. V první a druhé

třídě nás měla paní učitelka Konečná - byla hodná a měli jsme ji rádi. Ve 3. až 5. ročníku

byla naší třídní učitelkou paní Ráboňová, která nám již občas nějakou tu facku po zásluze

uštědřila. Poněkud odlišné způsoby výchovy měli

farář Němec

a katecheta Jedlička, kteří

trestali sebemenší provinění rákoskou. Vzpomínám, jak si jednou ve třídě někdo hlasitě „ule-

vil“. Na naléhavou výzvu pana faráře se však provinilec nepřihlásil. Proto si vybral výtečníka

Ladislava Pelána, kterého za vlasy přitáhl ke kamnům a rozžhaveným hákem mu šermoval

před obličejem. Místo očekávaného přiznání se třídou rozléhal mohutný řev, protože dotyčný

„mučedník“ to neudělal.

Katecheta Jedlička

zase chodil při výuce náboženství mezi lavicemi a jako ostříž vy-

hlížel svou kořist. Za zády měl „nenápadně“ ukrytou rákosku, kterou nepozorného žáka

bleskurychle ztrestal. Přestože jeho přednášky byly zajímavé, podařilo se mi na jedné z nich

usnout. Přikázal mi, abych nastavil ruce, aby mě mohl „přetáhnout“ rákoskou po dlaních. Sa-

mozřejmě jsem ucuknul, a když se nezdařil ani druhý pokus, mlátil mě rákoskou po stehnech.

Přitiskl jsem se proto k lavici a jemu zbylo jediné volné místo – moje záda. Vyplácel mě