Zpravodaj města Velká Bíteš

Zpravodaj Město Velká Bíteš

www.velkabites.cz

Březen 2017 |

tak vytrvale, až se zadýchal. Spolužák zvaný „Kakada“ si po skončení vyučování pospíšil,

aby slovy: „Pepek bél bité“ oznámil tuto potupnou událost mým rodičům.

Pan katecheta byl vůči mně i nadále velmi přísný. Věděl, že jsme vyhořeli, že nemáme

peníze, přesto mě donutil, abych si v knihkupectví pana Rosendorfa koupil na dluh Katechis-

mus za 8,50 Kč. Já jsem jej z trucu pouze prolistoval a vůbec jsem se z něj neučil. Pokračoval

jsem tak ve šlépějích svého otce, kterého také vyučoval pan farář Němec. Otec do kostela

nechodil a do náboženství sporadicky. Napjaté vztahy mezi nimi vyvrcholily tím, že jej pan

farář nechal propadnout. Otec musel ročník opakovat, i když v ostatních předmětech prospí-

val celkem dobře a v životě se také dobře uplatnil.

Moje nedobré vztahy s panem katechetou nesla velice těžce moje maminka i obě babičky

Ondráková a Hrbková, které byly hluboce věřící a vinu za požár přičítaly mému otci, který

při přestavbě našeho domu neumístil do výklenku původní sochu Panny Marie. Při rekon-

strukci domu po požáru musel otec výklenek znovu vydlabat a sochu tam umístit. Později byl

výklenek opět zazděn a socha byla nabídnuta panu katechetovi. Ten ji však odmítl.

Na začátku školního roku

jsme všichni chodili cvičit do Sokola. Hodina začínala prost-

ným cvičením a zpravidla končila kopanou v tělocvičně. To se opakovalo pravidelně každý

rok až do března, případně do dubna, podle počasí. Potom už nás v sokolovně nikdo neudržel.

„Vyráželi“ jsme do přírody - do Radostínského údolí, kde jsme lezli na vysoké vrby kolem

potoka, které jsme rozkývali a přeskakovali z jedné na druhou. V potoce jsme také chytali

ryby, především jelce a raky. Vodu jsme šlapáním pořádně „rozkalcovali“ a ryby se potom

daly snadno chytit i do ruky.

Pokud pršelo, chodili jsme již počátkem července na houby, zejména na „kuřátka“ (lišky)

a hříbky. Sbírali jsme také „janky“ (kozáky), klouzky, „rezky“ (ryzce) i jiné houby, které

velmi dobře znala moje sestra Květa. Hodně hub bylo v roce 1930. To mě vzala maminka

do lesa u Korbela, našla místa, kde bylo hodně hřibů, a já jsem už jen vyhrabával a čistil

a čistil... Nasbírali jsme jich tehdy plnou velkou kabelu a počítalo se s tím, že se jich část

prodá. Vykupoval je pan Pernička na naší ulici a platil jednu korunu za kilogram. Cenu však

snížil na polovinu, proto jsme mu je neprodali, ale usušili, usmažili a ty malé naložili do octa.

Pokračování příště

Ze vzpomínek Josefa Ondráka zpracoval

Alois Koukola

OSTATNÍ

BŘEZEN – PŘÍSLIB JARA

Říká se „březen – za kamna vlezem“, což znamená, že zima ještě pokračuje, ale přesto

se v tomto měsíci začínáme těšit na jaro, na sluníčko a teplo. Někdo vysévá semínka,