Zpravodaj města Velká Bíteš

Prosinec 2016

Zpravodaj Město Velká Bíteš

www.velkabites.cz

První poválečný rok 1946 je spojen s počátkem jeho pracovní kariéry v První brněnské

strojírně. Začínal jako konstruktér v konstrukci potrubí a armatur v Brně, v roce 1953

přešel do nově vybudovaného pobočného závodu ve Velké Bíteši jako vedoucí konstrukce,

v roce 1957 se stal vedoucím technického úseku a v roce 1960 výrobně-technickým ná-

městkem ředitele. V roce 1967 dokončil studia na Podnikovém institutu v Brně. Společně

s manželkou Zdislavou vychovali syna Jiřího.

Díky svým pracovním výsledkům, píli a svědomitosti i příkladnému osobnímu životu

byl v roce 1979 jmenován ředitelem bítešského závodu První brněnské strojírny. Bylo to

období pokračujícího rozvoje firmy a zahájení výroby velkých turbodmychadel, parních,

spalovacích a expanzních turbín, turbín pro zkapalňování plynného helia, vodních a pa-

livových čerpadel. Začala také výstavba dvou nových výrobních hal - pro výrobu turbín

a pro speciální (leteckou) výrobu. Ve funkci ředitele setrval až do odchodu do důchodu

v roce 1984. Poté byl ještě dva roky odborným poradcem podnikového ředitele.

Možná bude vhodné uvést slova rozloučení, která zazněla v obřadní síni, z nichž je

patrné, jaké úctě a vážnosti se ředitel Ondrák těšil u současného vedení firmy i u svých

bývalých spolupracovníků:

„... A proto mi dovolte, abych z pověření generálního ředitele První brněnské strojírny

ve Velké Bíteši pana inženýra Milana Macholána pronesl slova uznání a poděkování panu

Josefu Ondrákovi, kterými hodnotí jeho práci, která přispěla k vybudování pevných zá-

kladů pro rozvoj První brněnské strojírny, kterými oceňuje jeho podnět k sepsání publikace

„55 let První brněnské strojírny ve Velké Bíteši“ i jeho práci v čele autorského kolektivu,

a váží si toho, že i přes vysoký věk se stále zajímal o dění v První brněnské strojírně...“

A řečník dodává:

„Připadá mi, že jej vidím, jak zamyká svoji kancelář, naposledy prochází branou zá-

vodu, ... jde s námi pomalu dolů do města a jen tak mimochodem pronese: „Tak se tady

držte - v té „naší fabrice“ – měl jsem ji rád, ale teď už musím jít ...“

Josef Ondrák nebyl jen vedoucím pracovníkem PBS, angažoval se i veřejně a mnoho

úsilí věnoval také bítešskému sportu. Nejenže byl v mládí úspěšným šachistou, ale doká-

zal také využít svoje postavení a pomohl bítešským hokejistům s organizací a finančním

zajištěním výstavby umělé ledové plochy a jako důchodce dozoroval výstavbu travnatého

hřiště na fotbalovém stadionu.

Co dodat? – Snad jen malé zamyšlení:

Je dobré, že se Bítešáci ještě dokáží naposledy rozloučit se svými spoluobčany,

a to v poměrně hojném počtu. Někteří nejdou - stejně prý zesnulému už nepomohou,

ale o tom to není. Otevřený hrob byl vždy podnětem k zamyšlení - nad smyslem života,

nad tím, co jsme se zesnulým prožili. Zde neplatí žádná materiální měřítka, zde, v tichosti,

se nevědomky posouváme do oblasti duchovna a zjišťujeme, že nás ta účast nějak po-

vznáší, zjišťujeme, že jsme jen nepatrnou součástí nějakého vyššího celku – národa, Země,