Zpravodaj města Velká Bíteš | červenec - srpen 2018

23 / 48

Zpravodaj Město Velká Bíteš
|
23 Červenec –Srpen 2018 |
Slad býval zpravidla pšeničný, výjimečně ve stejném poměru pšenično-ječný, přičemž
ječmen byl používán zejména z důvodu úspory nákladů. Toto obilí bylo pořizováno z vlast-
ních zdrojů nebo blízkého okolí a mělo být dle instrukce sládkovi z roku 1701 „pěkné
a dostatečné“, bez jiného obilí a „smotlachu“. Jeho množství se rovnalo množství hoto-
vého sladu. Na várku připadalo 24–29 mír (tj. 17–20,5 hektolitrů) sladu s 0,5–1,5 mázem
(tj. 0,56–1,68 kg) soli. Pokud platí, že kilogram sladu má objem 1,83 litru, pak na várku
připadalo 0,9–1,1 tuny sladu.
Chmele bylo třeba 1,5–2 míry (tj. 1,1–1,4 hektolitru) a toto množství bylo prosoleno
mázem (tj. 1,12 kg) soli. Město nakupovalo chmel bez udání původu, počátkem 18. sto-
letí většina pocházela z obecní chmelnice u louky Babince; skladován býval v truhle.
Pěstování chmele ve Velké Bíteši tehdy sice navázalo na tradici před třicetiletou válkou,
přesto se udrželo nejspíše z důvodu nedostatečné kvality pouze do 20. let 18. století.
Kvasnice byly pořizovány obvykle v Říčanech (1679) nebo Náměšti nad Oslavou
(1706), nošeny v putně s panty a odměřovány byly dle hrnce. Jejich množství není zřejmé.
Nakupovaly se za 18 (1679) či 21 krejcarů (1706), po várce se jich prodalo v průměru za
44 (1679) či 48 kr. (1706), tedy v rozmezí 2–2,5 násobku.
Zrání piva bylo krátké, obvykle 3–4 dny po uvaření bylo pivo „roztaženo“ na jednotlivé
výčepy na náměstí. Nejlepší bývalo čerstvé, kterému nemohlo konkurovat „staré dobré
a vyleželé“, jak v roce 1693 zmínil bítešský Tobiáš Grünwald. A dodal, že „když nová
várka se učiní, již staré pivo nic neplatí“. V roce 1679 město dodávalo přednostně do dvou
pivních výčepů. Jeden provozovala asi v nájmu vdova Alžběta Sejkorka, která během roku
vyšenkovala 28 ¾ sudů, druhý vdova Zuzana Kočentka (čp. 135) s odběrem 23 sudů.
Další odebírali pouze příležitostně (čp. 8, 9, 81, 84, 86, 89, 90). V roce 1706 nejvíc vyšen-
kovala Lidmila Trusková (čp. 7) 28 ¼ sudů a v dubnu ovdovělá Anna Porupková (čp. 82)
22 sudů, další byli menší odběratelé (čp. 12, 14, 84, 135). Farář zaplatil svá dvě vědra piva
farskou mrvou, kterou obecní poddaní odvezli na pole. Marže či odměna za vyšenkování
piva byla ve výši pouze 1,6 % (1679), později 3–3,5 % a k tomu přibylo 2,5 % ztratného
(1706). Pivo uvařené na konci října 1679 na výčepu jedné šenkýřky zkysalo v objemu
1,5 sudu, načež jí město na toto pivo slevilo ½ kr. na máz. Podobně ze říjnové várky roku
1706 jedna šenkýřka vrátila městu 17 mázů kyselého piva (34 kr.), jiná šenkýřka v té-
mže roce reklamovala půl sudu mladého nevykysaného piva uvařeného v polovině srpna,
načež jí město srazilo 26 kr. Dalšími prodávanými produkty z vaření piva bylo řídké pivo,
mláto a kvasnice. V roce 1679 obec vystavila 56 sudů piva v ceně 1,5 kr./máz, v roce 1706
více 85 ¾ sudů piva v ceně 2 kr./máz. Ziskovost výroby piva byla tehdy značná, když podíl
nákladů na tržbě činil pro obec pouze 35 % (1679) a 36 % (1706).
Obecní várky piva se střídaly s várkami soukromými. Tak bylo v roce 1679 na náměstí
ve Velké Bíteši uvařeno při celkových 8 várkách necelých 240 hl. piva a v roce 1706 při
14 várkách téměř 420 hl. piva. Znamená to nejen, že právovárečný měšťan si mohl při-
lepšit várkou piva pouze jednou za 5–8 let, ale také že na jednoho obyvatele města se
započítáním dětí připadlo ročně 32 a 56 litrů piva, čili 222 a 388 litrů na jeden dům. Sku-
tečná spotřeba na obyvatele byla samozřejmě menší díky návštěvníkům města, ale i tak