Zpravodaj města Velká Bíteš | červenec - srpen 2018

22 / 48

22 | Červenec –Srpen 2018 Zpravodaj Město Velká Bíteš
|
město zřídilo pivovar jinde, totiž „na domě velkým obecním v rynku na rohu“ (čp. 67),
který „pro velikou nedbanlivost od tehdejších správců k ruině a k spuštění jest přišel“.
Město tento dům pořídilo v roce 1620, nyní však vrchnost pohrozila, že „takový dům
k svému oužitku pod robotou vystavěti dáti ráčí“. Požár v roce 1690 sice zmrhal znač-
nou část nákladů na přestavbu domu, ale město pivovar rychle během roku spravilo.
Po vybudování nového hvozdu a humna v roce 1704 získal pivovar dostatečnou výrobní
kapacitu; dle inventáře z roku 1705 měl spilku, nový dubový štok na chlazení piva,
borový štok na ředinu, stírací štok zvaný mlátnice, měděný kotel na vaření piva z roku
1660 i kočár na rozvážení piva.
Rozvíjení pivovarského hmotného zázemí bylo jištěno rovněž právně, totiž smlou-
vami mezi právovárečnými měšťany a městem, také potvrzováním příslušných privilejí
u státní správy v Brně. Podle zdejšího pivovarního řádu z roku 1693 bylo pivo označo-
váno za boží dar a vařit se mělo „hodné, dobré a pěkné“. Ještě ze spilky měl být donesen
vzorek na radnici na ochutnání. Za kvalitu piva ručil sládek, který by musel uhradit
škodu, kdyby bylo pivo „zlé“. Po takovém špatném pivu by nebyla poptávka, takže by
zůstávalo na šenku do zkysání. Nedostatečnou kvalitou piva by se tak snižovaly příjmy
živnostem a na posudném též vrchnosti či později městu a navíc město by tím „pomluvu
trpělo a snášelo“.
Sládkova práce začínala výrobou sladu, za což dostával odměnu 3 kr. za míru sladu
a 30 kr. na stravu za várku. K tomu podruhyně nanosily obilí do štoku a sládkův pomocník
„natáhl“ vodu. Namočené obilí bylo rozprostřeno na humno a pokropeno solí. Následně
naklíčené obilí bylo na hvozdu za pomoci ohně sušeno. Za tím účelem bylo třeba mít
2 sáhy (tj. 3,74 m3) hvozdového nejlépe tvrdého dříví. Přenášení obilí, následně sladu
a hvozdového dříví zajišťovaly podruhyně. Formané nafasovaný slad odvezli do obec-
ního Prostředního mlýna na semlení, pomletý slad pak přivezli do pivovaru. Zde již bylo
nachystáno pivovarské dříví. Při samotném vaření piva obec platila „všelijakou stravu,
vaření, chléb, truňk“ sládkovi, jeho hlavnímu pomocníkovi, dalším třem pomocníkům
a jedné pomocnici, která snášela a „smejvala“ sudy. Byl v tom obsažen i tradiční máz
vína pro sládka. Po naplnění pivních sudů přišel na řadu bednář, aby je pobíjel. Někdy je
předtím spravoval a vypaloval či dělal sudy nové, popřípadě zhotovoval a spravoval další
dřevěné vybavení pivovaru. Množství a složení piva bývalo následující:
Množství vyrobeného piva bylo nejpozději od 16. století na každou várku omezeno
na 12 sudů k prodeji. Sud piva obsahoval 4 vědra po 50 mázech, což znamená 200 mázů,
a tak k prodeji bylo z jedné várky povoleno 2 400 mázů, tedy necelých 26 hektolitrů. Podle
pravidel, na kterých se v roce 1693 domluvili právováreční měšťané, se počítalo k oněm
12 sudům ke zpeněžení ještě sud na dolévku a další sud jako součást odměny pracovníkům
při výrobě piva. Celkem tak bylo povoleno při jedné várce navařit 14 sudů piva, tedy téměř
30 hektolitrů.
Voda na výrobu sladu i vaření piva byla používána ze studánek, ze kterých byla přivá-
děna do kašny na náměstí a odsud do sladovny a pivovaru. Protékala vrtanými borovými
kmeny a byla, na rozdíl od zdejší studniční vody, měkká.