Zpravodaj města Velká Bíteš | únor 2017

31 / 64

Zpravodaj Město Velká Bíteš
|
Únor 2017 | 31
„Mnohokrát jsem ti vyprávěl o svém životě, o svém mládí, studiu i o začátku pracovní
kariéry. Něco jsem tady sepsal, tak to nějak uprav a můžeš to použít.“
A bez patosu dodal:
„Víš, cítím, že už pomalu odcházím († 23. 10. 2016), proto bych chtěl tady po sobě něco
zanechat. Myslím si, že by bylo dobré sdělit - zejména mladým lidem, něco o životě naší
generace, tak jak jsme my prožívali svoje dětství a mládí i jakým životem žilo v té době naše
město. Nehledej v tom žádné politické spekulace, spíše upřímnou výpověď tehdy mladého,
vnímavého člověka, který se snaží vyjádřit svoje zážitky bezelstně a přímočaře, bez něja-
kých postranních úmyslů, tak jak to bývá většině mladých lidí vlastní.“
Plním tímto svůj slib Josefe, s přesvědčením, že tento seriál bude skromným příspěvkem
do naší novodobé „regionální historie“, po jejímž pravdivém vykreslení volají zejména
nestranní historici, ale i archiváři i kronikáři.
(Pozn.: Upravené vyprávění Josefa Ondráka bude prokládáno informacemi z historie města i společnosti)
Dětství
Narodil jsem se 30. března roku 1924 ve Velké Bíteši v rodině stolaře Josefa Ondráka
(1897) a matky Marie rozené Kopečkové z Osové Bítýšky. Otec se vyučil v Rakousku ve
Vídni, kde potom také pracoval. Po vypuknutí první světové války (1914 – 1918) narukoval
do rakouské armády a v nelítostných bojích na italské frontě na „Piavě“, kde, jak říkával:
„živí záviděli mrtvým“, byl těžce zraněn, ale přežil. Takové štěstí nemělo 140 000 vojáků,
většinou mladých chlapců a tátů od rodin. Po válce pokračoval ve své profesi v Brně.
V roce 1922 se osamostatnil a založil vlastní stolařství ve Velké Bíteši, v ulici Za Po-
tokem č. 32. Zrekonstruoval starý dům po rodičích a v podkroví vybudoval dílnu, ve
které zaměstnával 6 stolařů a jednoho učně. Firma prosperovala, o zakázky nebyla nouze.
V roce 1928 se narodila moje mladší sestra Květoslava. Bohužel, v roce 1929 vypukla
velká hospodářská krize.
Nastaly špatné časy. Otec postupně propustil všechny stolaře i posledního učně,
práci neměl ani pro sebe. Vzpomínám si na jeho rozhovor s kamarádem Janem Havlátem
před jeho hospodou, který mu říká: „Koupil jsem pro své 3 syny obleky (krátké kalhoty
a jednořadová saka) od krejčího Hladkého z Košíkova, celkem za 60 Kč“. Táta na to:
„To bych si nemohl dovolit, nemám žádné zakázky“. Havlát reagoval tím, že z kapsy vy-
táhl tři dvacetihaléře, což byla jeho dopolední tržba z hospody, a bylo po diskuzi. Kromě
hospody provozoval také řeznictví a uzenářství. V nelehké situaci byli téměř všichni ob-
čané Velké Bíteše a okolí. V roce 1930 mělo město 1885 obyvatel, z toho bylo 13 stolařů,
kteří marně sháněli zakázky. Mnoho lidí bylo bez práce, nezaměstnané ženy nebyly vůbec
evidovány. Ti, kteří práci našli, byli vděčni i za velmi nízkou mzdu, která např. u zeměděl-
ského dělníka činila 10 Kč na den.
Pokračování příště.
Alois Koukola