Zpravodaj města Velká Bíteš | leden 2017

13 / 52

Zpravodaj Město Velká Bíteš
|
Leden 2017 | 13
lidmi. Zdá se nám, že zde lidé dělají mnoho pro pocit zdraví a pohody, pro pocit osobního štěstí.
Ale není to jenom v Česku, to je v Maďarsku, v Indii nebo v Číně. (Doslovně, trošku básnicky,
řekl:) Když přijíždíme - jsme plni radosti, když odjíždíme - jsme plni žalosti.
A: Od našeho prvního příjezdu do ČR jsme pociťovali upřímné sympatie. Překvapily
nás také pěkné vztahy mezi staršími a mladými, mezi všemi generacemi, všichni dokáží
společně slavit a společně se bavit.
F: Když jsme přicházeli do KD a začala hrát hudba, tak jsme tam viděli malé děvčátko
(odAleše) a nejen ono, byly tam ještě menší. Ty děti byly také v kostele a nikomu nevadilo,
že ruší, že hlasitě mluví, pláčí. A to je krásné – to je rodina!
Ještě k té politice, já říkám, že EU je pro mírovou budoucnost Evropy důležitá.
F: Velice důležitá! Bezpodmínečně důležitá.
Vraťme se k těm hrozným válkám v minulém století. Když se budeme takto společně
setkávat a spolu hovořit, je to určitý předpoklad pro budoucnost, pro mír.
(Všeobecný souhlas)
M: A z té hrozné války potom vyplynula Jaltská konference se všemi těmi pro nás ne-
gativními důsledky. Tak, jak jsme o tom hovořili, museli jsme prostě z Československa
pryč!
W: Já jsem měl tehdy 14 roků a manželka byla školačka.
M: Na svátek svatých Petra a Pavla v roce 1945 jsme uslyšeli: „Za 2 hodiny budete všichni
na návsi, ale nic si s sebou neberte! Za několik dní budete zase zpátky.“ Pochodovali jsme
z Janova do 6 km vzdálené Litomyšle na nádraží. Museli jsme stát v otevřených dobytčích
vagónech. Nevěděli jsme kam jedem. Byla to trasa přes Drážďany, Gottbus a asi Sagan
v Polsku. Dědečka jsme museli nechat v lese, protože už nemohl dále. Od té doby jsme
o něm neslyšeli. Trmáceli jsme se pěšky někde z jihu od Berlína až do Arternu a potom
do Bretlebenu. Můj otec pracoval v hutích v Arternu a já jsem tam chodila do měšťanky.
V roce 1954 jsme požádali o návštěvu naší babičky v Landsbergu. Pro 84-letou babičku to
byla velká radost, když mohla znovu obejmout své 3 syny.
Můj otec byl od roku 1939 ve válce v Rusku. Bitva u Stalingradu skončila a můj otec
si chtěl trochu odpočinout. Najednou uslyšel kroky. Předstíral mrtvého. Dva Rusové mu
odebrali fotografii rodiny a růženec. S tím jedním Rusem se dal otec do rozhovoru a prosil
jej, aby mu růženec a rodinné foto vrátil. Ten se zeptal svého velitele: „Co s ním uděláme?“
Ten odpověděl: „Bude pro nás pracovat.“ První mu odpověděl: „Ne, měli bychom jej tam
někde vpředu zastřelit.“ Na poloviční cestě došlo mezi nimi k prudké hádce. Velitel potom
poklepal mému otci na rameno a řekl mu, že nebude usmrcen. Jaký zázrak!
Jako děti jsme se za otce každý den modlili, aby se opět vrátil v pořádku domů.
Maminka byla přesvědčena: „Dětská modlitba bude vyslyšena!“ S rodiči a bratrem jsme
potom žili v Bretlebenu, okres Artern a potom v Thannhausenu u Günzburgu.
Při jedné návštěvě rodiny Hillerových ve Schrobenhausenu jsem se seznámila s jejich
synem Walterem. V roce 1961 jsme měli svatbu a přestěhovali se do Schrobenhausenu.
Jsme spolu už 55 roků, máme 4 dcery, 4 zetě a 4 vnuky.