Zpravodaj města Velká Bíteš | únor 2020

44 / 72

44 | Únor 2020 Zpravodaj Město Velká Bíteš
|
Už tehdy jste šel za svým cílem?
Ne. Na Rudě jsem měl jednoho psa a postupně jsem zjišťoval, co s ním lze dělat.
Koupil jsem nějaké postroje, začal jsem jej zapřahat a jezdit s ním na kole. Pořídil jsem
mu parťáka, Aljašského malamuta. Teď jsem měl dva psy a na tom kole už to nebylo
ono. Koupil jsem třetího a pořídil si tříkolku. A zase na tu tříkolku to už bylo málo,
tak jsem si pořídil čtvrtého a zjistil jsem, že je lepší mít čtyřkolku a tak to narůstalo
a narůstalo, až jich tam po čase běhalo deset.
A kdy to přešlo v tu vrcholovou činnost?
Já ani nevím…to není motorka, nedá se to dát do garáže a přijít k tomu za půl roku,
nahodit a jet se někam projet. Je s tím spousta práce, vezme to mnoho volného času
a stojí to peníze. Držet 10 pejsků jen tak, občas se s nimi projet, to bych prostě dělat
nemohl. Tak jsem si řekl – buď to budu dělat pořádně anebo vůbec a věnoval jsem
tomu veškeré síly.
Jak začala cesta k tomu velkému úspěchu?
Odstoupil jsem od pejsků čistokrevných a přešel na psy závodní – na křížence,
kteří jsou vyšlechtěni pro závody. Uchvátila mě jejich chuť pracovat, která je nesku-
tečná. To byl velmi důležitý krok a potom to šlo jedno s druhým. Začnete do toho
pronikat, zjistíte, že nestačí jenom jezdit – na koloběžkách či na saních, musí se nějak
mazat, tak se to naučíte. Začínal jsem na káře, nejprve jsem jezdil závody na suchu
a v letech 2007 a 2008 to byla moje první sezóna - první závody v Trnávce, kde jsem
jel na tříkolce se čtyřmi psy. Naše sezóna se dělí na podzimní a zimní.
Martin s pejsky v maximálním nasazení. | Foto: Archiv M. Vrtěla