Zpravodaj města Velká Bíteš | červenec - srpen 2017

36 / 67

36 | Červenec –Srpen 2017 Zpravodaj Město Velká Bíteš
|
což je takřka polovina celé obce. A připravit vše tak, abychom stihli za 90 minut prezentace
ukázat všechno, co můžeme a musíme, je opravdu náročné. Příjemné na celé soutěži je také
to, že se nám podařilo získat v rámci ocenění i tři velké dotace MMR. Bylo to 2 x 600 000
Kč a letos 1 000 000 Kč, které investujeme na zvelebení obce.
Nezbývá než poblahopřát, ale jak já to „zdáli“ pozoruji, tak mám dojem, že se vám
podařilo vytvořit něco jako dobře fungující „komunitní“ obec.
Ano, je to opravdu tak, ale ono je to i zábavné. Celé je to jako historka a já ji ráda po-
užívám: První rok to byla víceméně věc zastupitelstva, které si to vymyslelo a s komisí
po vesnici chodilo. Druhý rok už přihlíželi zvědaví diváci, kteří stáli schovaní někde za
rohem. Třetí rok se ptali, jestli se nemusí schovávat a mohou s námi chodit. Čtvrtý rok se
ptali, jestli nechceme, aby něco dělali, aby s něčím pomohli. Pátý rok už měli sami vymy-
šlené, co všechno budou dělat. A letos, protože ty nápady byly víceméně všechny jejich,
tak říkali, co budeme příští rok dělat, když letos vyhrajeme?
Ale řekněte mně, jaké je to spektrum lidí, kteří se toho zúčastňují?
Tady je to opravdu od těch nejmenších až po ty nejstarší, a za ně jsem strašně ráda. Protože ty
děti, i když je to třeba baví, to dostanou v podstatě příkazem od rodičů. Mladší a střední věková
kategorie si akce klidně vymýšlí sama. No a ti starší, důchodci, maminky, babičky – ti nikam ne-
půjdou, pokud se sami nepřesvědčí. Ale po té oranžové stuze si lidé uvědomili, že je to opravdu
o nich, o jejich životě, o zemědělství. Už ví, že jsme malá vesnice a nemůžeme opravdu nic
jiného nabídnout, než to, jak tady žijeme a co nás drží pospolu. Ty naše babičky nebo maminky
to prožívají s námi, což je úžasné. Například si našily sukně, takže mají takové staré stejnokroje,
v kterých vystupují při různých akcích. Právě ony jsou ochotny nám vždy nezištně pomoci,
napéct koláče a různé dobroty, bez nich bychom to nezvládli.
Co všechno komisi předvádíte?
My si ten program vždy pečlivě připravíme a těší nás, že když soutěžíme, tak už týdny
dopředu se vesnice schází. Plánuje se, nacvičuje, abychom v té jeden a půl hodinové pre-
zentaci stihli ukázat co nejvíce. A když k vám hodnotící komise jezdí už šest let, musíte pro
ni vymyslet vždy něco nového a zábavného. V kostele se například snažíme prezentovat
naše křesťanské tradice, nejen Boží tělo a pouťový průvod. Loni tam byla např. ukázka
svatby. Kompletní svatební průvod, kněz, všichni v gala a babičky v těch sukních zpívaly
písničku „V heřmanovským kostelíčku“. Rok před tím tam byly ukázky, jak po svatbě
před kostelem mládenci „zatahují“ nevěstu, když ji pouští z dědiny, jak novomanželé ře-
žou dřevo nebo hasí domeček a odjíždějí bryčkou. Letos jsme měli poděkování za dary,
kněz nám dal požehnání a byli jsme se také podívat na opravené faře.
Prezentovali jste také Vaši „komunitní školu“?
Ano, jsme na ni velice hrdi. Je sice smutné, že jsme museli provoz naší základní školy
pro nedostatek žáků ukončit, měli jsme pouze sedm dětí v 1. až 5. ročníku. Vynahradili