Basic HTML Version
Zpravodaj Město Velká Bíteš
www.velkabites.cz | www.bitessko.com
Únor
2015 |
15
Jiný názor na pozounový večer
jsem slyšela několik dní před koncer-
tem: „To se bude hrát jen na trombón?
Nebude to nuda?“
Nuda to rozhodně nebyla. Koncert
byl plný krásné muziky, hudebních
i nehudebních překvapení a změn.
Pan Otto Hasoň si v úvodním slovu
musel možná trochu připadat jako
hlasatel rádia Jerevan (blahé paměti),
když oznamoval, že klavírista Jakub
Uhlík, doprovázející Lukáše Moťku,
tady je, ale vypadl. Z programu,
za což se omlouvá. (Pan Hasoň.)
Svou přítomnost ostatně prokázal vzápětí. Do sálu vstoupili (ne vstoupili, to bych mu-
sela napsat „důstojně“) - tedy přišli - dva mladí muži, usměvaví a na první pohled plní
energie, zaujali svá místa a začali hrát. Hudba se ale nějak neshodovala s první skladbou,
avizovanou v programu. To že je Vivaldi? Nebyl. Po skončení skladby nám pan Moťka
oznámil změnu: připravuje se na složení doktorandské zkoušky, a protože se termín blíží,
udělá si na koncertu takovou generálku. Pochopitelně jsme proti tomu nic neměli – naopak,
poznáme, zač je toho o takové zkoušce loket.
(Mimochodem - ke změně došlo i v nabídce přestávkového občerstvení – asi jako připo-
mínka Vánoc voněly smažené vepřové řízečky. K pozounu docela vhodné. Už se těšíme,
co bude podáváno k cimbálu.)
S potěšením jsme sledovali vzájemnou souhru obou interpretů. Stejně tak si „nahrávali“
a bavili nás i mezi skladbami. Tím samozřejmě vzniklo i pouto mezi nimi a publikem,
což bylo dobře znát.
Po jedné skladbě se Lukáš Moťka takřka omlouval, že na nás „fouká“ zblízka, nikdy prý
tak bezprostředně před publikem nevystupoval a je to pro něj nový zážitek a zkušenost.
My jsme na takovou blízkost s umělci zvyklí, a vsadím se, že by nám při návštěvě velkého
koncertního sálu chyběla. (Ne že bychom pohrdli Rudolfinem.)
Chválili, jaké jsme pozorné a milé publikum, a podivili se, že v takovém počasí nás při-
šlo hodně. (Pořadatelé mají o „hodně“ jiné představy, ale budiž.) Když vyjížděli z Prahy,
bylo tam několik stupňů nad nulou, pršelo a u nás – vánoční sněhová pohádka.
Pak jsme se ještě dozvěděli od Jakuba Uhlíka, že se řízl při domácí práci do ukazováčku pravé
ruky a dost ho to bolí, takže se omlouvá, pokud není jeho výkon plnohodnotný. Ještě že nám to
prozradil až koncem programu. Jinak bychom ho museli během celého večera litovat, ti v přední
řadě by možná hledali stopy krve na klávesách, jak se obával, a nemohli bychom se plně soustře-
dit na poslech. Je nutno dodat, že bolest neměla na jeho skvělý výkon žádný vliv. Jen na zlomek
vteřiny mě napadlo: „No jo, chlapi a jejich bebíčka…“, ale hned jsem se okřikla a v duchu začala
na jeho, pro klavíristu tak exponovaný prst, foukat. Myslím, že jsem nebyla sama.
„Frajeři“ v KD. | Foto: Otto Hasoň