Historie králenského obřadu
Obchůzky královniček patří ke starobylým letnicovým obyčejům, hrám a slavnostem, jejichž kořeny sahají do předkřesťanského období. Jsou spojeny se starobylými zpěvy, popřípadě tanci, nebo i dramatickými výjevy a s gesty obřadního rázu (u jiných zvyků se s obřadností úkonů v takové bohatosti nesetkáváme - podle Z. Jelínkové).
V králenském obřadu se objevuje zvláštní zvolání „Heló". Podle Lucie Bakešové by snad mohlo souviset se slovem „helios" (řecky slunce).
Na počátku sehrálo hlavní roli náboženství
Původně se nejspíše jednalo o obřad čistě náboženského významu, který náležel k bohoslužbě a konaly jej dívky jako obětování bohům. Král znázorňoval boha slunce Svarožice, vystrojená královna pod praporcem znázorňovala bohyni Vesnu a vrbové proutí, jímž dívky mávaly, představovalo sluneční paprsky probouzející přírodu (podle J. L. Sáchara).
Záznamů o obřadu z období před polovinou 19. století není mnoho. Nejvýznamnější badatelský počin lze bezesporu přisoudit Lucii Bakešové, která tento zvyk na určitou dobu opět oživila. Začala se jím zabývat v 80. letech 19. století, tedy v době, kdy začal na Moravě ožívat národopisný ruch. Lucie Bakešová jako první podala kompletní popis králenského obřadu na základě svých bádání a četných terénních výzkumů.
Pomohla Národopisná výstava česloslovanská v roce 1895
Královničky bývaly rozšířené v různých oblastech Moravy i jinde, živá forma zanikla již v 19. století. O jejich existenci se dochovaly pouze kusé vědomosti zaznamenané národopisci a sběrateli písní.
Zájem o výroční obyčeje venkovského lidu vzrostl v době přípravy Národopisné výstavy českoslovanské v Praze konané roku 1895. V Praze na národopisné slavnosti královničky předvedla skupina dívek z Ořechova a Troubska.
Po výstavě se zájem veřejnosti o královničky udržel. Přispívaly k tomu návody a popisy tanců sestavené Lucií Bakešovou, hudebně zpracované F. X. Bakešem a L. Janáčkem, jenž vycházely tiskem v různých podobách. K vydání je připravil též bítešský rodák Jan Tiray (1858–1925). Věnovali se jim také sběratelé lidových písní Františka Kyselková (1865–1951) a Hynek Bím (1874–1958), kterým se podařilo v terénu ještě vypátrat pamětnice tohoto obyčeje.
Důležitá jména - Čeněk Zíbrt a Zdenka Jelínková
Na počátku 20. století pak zpracoval samostatnou studii o královničkách český kulturní historik, folklorista a etnograf, profesor Karlovy univerzity Čeněk Zíbrt. Ten se však zaměřil převážně na oblast Čech.
Kolem poloviny 20. století věnovala královničkám širší pozornost také Zdenka Jelínková. Shromáždila všechny dostupné poznatky od předchozích odborníků, doplnila je výsledky z vlastního výzkumu a publikovala v roce 1988 pod názvem Královničky z Tišnovska a Velkobítešska.
Zdenka Jelínková byla poslední badatelkou, která se královničkami zabývala výrazněji. Po polovině 20. století se již jen těžko mohly naskytnout příležitosti, při kterých by se daly nalézt nové informace či prameny týkající se královniček, které by již dříve nebyly zpracovány či alespoň povšimnuty.
V minulosti byly královničky rozšířeny po celé Moravě, méně v Čechách. Nejvíce zpráv na Moravě se o nich zachovalo na Brněnsku, Hané, Tišnovsku a Velkobítešsku, ale také na území Horácka (Jihlavska, Telečska, Dačicka a Velkomeziříčska).
Počátky obnovy královniček - nejprve jako scénky
Ve 20. století se královničky na Velkobítešsku objevovaly jen ve scénickém provedení. V roce 1960 je ve Velké Bíteši nacvičila učitelka Libuše Kédová se skupinou dvaceti až třiceti dívek ve věku dvanácti a třinácti let v rámci folklorního kroužku bítešské základní školy. Předváděly je na hřišti za Sokolovnou. V této době ještě neměly členky družiny kroje, ale pouze žluté šaty s páskem vyšívaným křížkovým stehem, který si samy vyráběly a na hlavě bílé věnečky. Pouze král a královna měli na sobě horácký kroj a na hlavě barevné zdobené věnce.
V roce 1965 byl ve Velké Bíteši založen Janem Hladkým národopisný soubor Bítešan. V rámci tohoto souboru se královničky také nacvičovaly a poprvé pod jeho záštitou byly uvedeny v březnu roku 1966: První vystoupení nového národopisného tanečního souboru Bítešan. Uvede staromoravský tanec „Královničky". Účinkuje 40 děvčat v národních krojích. Tanec nacvičil úsek národopisu pod vedením J. Hladkého. (podle: Zpravodaj Velké Bíteše, březen 1966)
Velký návrat královniček v roce 2003
Po několikaleté odmlce se od roku 2003 konaly královničky v Jestřabí u Velké Bíteše, a to především díky úsilí Silvy Smutné, ředitelky muzea ve Velké Bíteši, která v roce 1960 královničky také sama tancovala. Jedním z jejích hlavních záměrů bylo uvést královničky znovu do podoby obchůzkového a koledního rázu a provést je v přirozeném prostředí jako svatodušní obchůzku, a tím také motivovat děvčata, aby je nechápala jen jako představení. Postupem času shromáždila Silva Smutná veškeré dostupné materiály, podle kterých se pod jejím vedením dívky naučily zpívat králenské písně a tančit králenské tance.
Velmi přínosná byla osobní spolupráce Silvy Smutné se Zdenkou Jelínkovou, která předala bítešským královničkám své poznatky o králenské obchůzce. Podle slov Silvy Smutné také velmi kladně zhodnotila fakt, že královničky v Jestřabí jsou prováděny jako obchůzka, nikoliv jako scénické představení. V roce 2001 přijala Zdenka Jelínková pozvání do muzea ve Velké Bíteši a vedla zde dvoudenní taneční seminář, na kterém předváděla tance z Podhorácka. Seminář pak zakončila vyprávěním o svých počátcích sběru tanců na Vysočině.
Z Jestřábí přesun do Březského
V roce 2011 se královničky konaly v Březském u Velké Bíteše. Obec má příhodnou rozlohu a velikost, silniční provoz je zde minimální. Ves je pěkně upravená a skýtá i možnost úkrytu v kulturním domě v případě deště a především - králenský obyčej se kdysi ve vsi prováděl.
Králenská obchůzka byla obyvateli Jestřabí velmi pozitivně přijata a považují ji za důležitou součást dění ve své obci. Byl tak vytvořen základ pro to, aby se královničky v této obci nejen udržely, ale aby vedly k dalšímu rozvíjení místních tradic.
