KLAVÍRNÍ RECITÁL V BHP

Na listopadovém koncertu Bítešského hudebního půlkruhu jsme přivítali mladého talentovaného klavíristu Matouše Zukala. Přes svoje mládí má za sebou mnoho soutěžních úspěchů a hráčské zkušenosti z prestižních koncertních pódií u nás i v zahraničí. Jeho nesporné kvality dokládá též zařazení na Listinu mladých umělců Nadace Českého hudebního fondu. Ve Velké Bíteši se představil již podruhé. Tentokrát jako sólista s poněkud netradičním programem.

Úvod patřil snad nejznámější Janáčkově skladbě pro klavír – V mlhách. Je rozdělena do čtyř částí s tempovým označením Andante, Molto Adagio, Andantino a Presto. Janáček ji zkomponoval v jednom ze svých nejtěžších životních období po smrti dcery Olgy. Přesto, že skladba v sobě nese prvky impresionismu, převládá zcela jasně Janáčkův nezaměnitelný rukopis. Matouš Zukal se tohoto díla zhostil se ctí. Technicky ani hudebně mu nelze nic vytknout. Snad jen v jeho pojetí chybělo ještě drobné „cosi", které posluchači způsobí výjimečný zážitek. Jakási syrovost a vnitřní rozervanost, pro Janáčka tak typická, kterou možná mladý umělec ve svém věku ještě nedokázal plně vyjádřit. Další skladbou večera byla Sonáta g moll B. Smetany. Skladatel tuto svou jedinou sonátu složil v pouhých 22 letech. Je to nesmírně rozsáhlé a náročné dílo, ne zcela typické pro Smetanu, jak ho známe z jeho pozdějšího období. Zde se jasně projevují vlivy klasické a romantické hudby. Za to, jak ji Matouš Zukal provedl a představil publiku, mu patří obdiv, i když se tato sonáta jeví pro běžné posluchače jako velmi náročná. Následovala přestávka a druhá polovina koncertu se nesla v duchu francouzského impresionismu. Vyslechli jsme několik skladeb Maurice Ravela. Nejprve to byly Vodotrysky, které jsou považovány za jeho první mistrovské dílo pro klavír a rovněž jsou oceňovány jako jedno z nejlepších hudebních vyjádření vody. Následovaly dvě části z cyklu Zrcadla – Smutní ptáci a Bárka na oceáně. Nutno říci, že v těchto skladbách se Matouš Zukal doslova našel. Svojí hrou vytvořil neuvěřitelnou zvukovou barevnost a ruku v ruce s precizní technikou nám před očima vyvstávaly zcela jasné obrazy jednotlivých skladeb. Totéž uplatnil i v Preludiích C. Debussyho. Vyslechli jsme Vinnou bránu, Rusalku a Ohňostroj. Matouš Zukal zde opět využil spoustu zvukových efektů a rozličných klavírních technik. Znovu potvrdil, že se v impresionismu cítí naprosto přirozeně a že jeho zvuková paleta obsahuje nevyčerpatelné množství barev. Rozloučil se s námi drobným přídavkem a udělal krásnou tečku za poetickým večerem.

Marika Vacková