Vernisáž výstavy fotografií Věry Němcové, Otty Valeše a Zdeňka Ziky

Organizátoři vernisáže, konané 22. dubna, uvedli program jako klavírní matiné. Skvěle zvolené hudební miniatury českých i zahraničních autorů si návštěvníci poslechli v podání Evy Valešové, Martiny Holčíkové a Michaely Doubkové, žaček ZUŠ, třídy MgA. Barbory Kavanové.

Bylo to milé a působivé odvedení pozornosti od všednosti do světů, které nám nabízely vystavené fotografie. Ředitel klubu kultury přivítal hosty. Z jeho emotivního vystoupení bylo zřejmé, nakolikna něj,jak mi později sdělil, zapůsobilo vystoupení mladičkých klavíristek.

Úvodního slova se ujala Mgr. Zdeňka Vaňková, PhDr, přítelkyně a bývalá kolegyně Věry Němcové. S ní přijely podpořit svou bývalou ředitelku třebíčské soukromé střední školy i další spolupracovnice. Překvapením pro paní Věru byla i skupina jejích bývalých žákyň, které vyučovala ještě v Bíteši na rodinné škole.

Účast na vernisáži díky nebítešským hostům byla opravdu velká a ředitel klubu projevil obavy, zda se dostane na všechny občerstvení. Obavy si mohl ušetřit. Ti, kteří v Bíteši navštěvují podobné akce, se tam opravdu nechodí najíst. Občerstvení je pouze pozorností vystavujících nebo klubu kultury, ale nemá prvořadý účel, jak by se někomu mohlo zdát.

Většina fotografií Věry Němcové vypovídá o jejím okouzlení krajinou v okolí Valdíkova na Třebíčsku, kde již mnoho let s manželem žije. Hladiny rybníků, lesy, tajemné bludné kameny objevují krásu tam, kde ji „normální smrtelník" nevnímá. Jak mi Věra prozradila, vyfotografováním práce nekončí. Doma usedá na hodiny k počítači, prohlíží, vybírá a upravuje jednotlivé záběry a pak očekává kritiku i rady od manžela Petra.

Ještě jedna, zcela odlišná část vystavených fotografií, upoutá oko návštěvníka: barevné detaily květin, živoucí a radostné tvoří protiklad k zasněným krajinám. První místo ve svém soukromém hodnocení dávám krajině se zrcadlem rybníka, lemovaného stromy. Tam by se mi určitě líbilo.

Držitel mnoha ocenění za černobílou fotografii v celostátních soutěžích, Otto Valeš, se stejně jako paní Věra zpovídá ve svých snímcích z náklonnosti k určitým tématům.

Tím prvním jsou hory, jejich majestátnost i zamlžená tajemnost. (Také jsem se s ním na jedné horské túře v Tatrách potkala.) Na jiných fotografiích běží po zelené trávě koně. Nespoutaní, s vlající hřívou, symbol svobody a volnosti. A lidé. Rybáři při výlovu rybníka, portréty nám neznámých chlapíků, myslivci na honu i při slavnostním výřadu. Svoje soukromé první místo jsem udělila nosiči úlovku – se spokojeným úšklebkem triumfálně kráčí po cestě s tyčí, plnou skolených ušáků.

Docela jinak působí práce pana Zdeňka Ziky. Tvoří kalendáře, portréty, fotoobrazy i svatební fotografie, akty. Z námětů i zpracování je zřejmá profesionalita. To ale nemění nic na skutečnosti, že stejně jako amatéři přistupuje k fotografování s citem. Dokazují to poetické portréty dívek i jejich postavy v rouše rusalek; svatební fotografie svatebčany pouze nezpodobňují, ale vypovídají o nich, každý má svůj příběh stejně tak jako Valešovi myslivci a rybáři. Z jeho prací bych dala první místo plakátu s Vladimírem Menšíkem, je podkladem pro dobrou věc. A kdybych se vdávala, pozvu si ho na fotografování.

Nestačila jsem se protlačit úplně ke všem vystaveným fotografiím, možná jsem něco přehlédla ,takže se tam ještě jednou vrátím. Vy jste se byli podívat?

Zora Krupičková