POZVÁNKA NA POUTNÍ MŠI SVATOU

Vážení spoluobčané,

dovolte, abych vás jménem Římskokatolické farnosti ve Velké Bíteši pozval na Poutní mši svatou,

která se uskuteční v neděli 26. června v 9.30 hodin u příležitosti oslavy patrona našeho kostela Svatého Jana Křtitele. Během nedělní mše svaté dojde k výjimečné události.

 V našem kostele bude uložen relikviář s ostatky – krví – sv. Jana Pavla II.

Na závěr mše proběhne slavnostní předání a požehnání nové zásahové techniky JSDH Velká Bíteš.

V loňském roce se po několika letech odkladů z důvodu pandemie podařilo zástupcům naši farnosti uskutečnit cestu do Polského Krakova. Záměrem této cesty bylo převzetí relikviáře s ostatky – krví – sv. Jana Pavla II. Tato cesta se uskutečnila v sobotu 16. října 2021. Do Krakova se vypravila skupina zdejších farníků s otcem Bohumilem Poláčkem. Ostatky jim předal osobně polský Krakovský kardinál Stanislaw Dziwisz, někdejší osobní sekretář papeže. Poté se konala v Krakovské katedrále mše svatá, kterou sloužili dva Krakovští dominikáni a otec Bohumil Poláček jednomu z nich koncelebroval. 

Životopis sv. Jana Pavla II.

Psal se rok 1920, v polských Wadowicích se 18. května narodil rodině Wojtylových druhorozený syn. Dostal jméno Karol Józef - Karol po otci Józef na počest generála Józefa Pilsudského, který před deseti dny porazil rudá vojska u Kyjeva. Při otevření okna do ložnice Wojtylových bylo slyšet tóny zpěvu - to v kostele naproti zpívali latinské hymny ke slávě Panny Marie, probíhala ranní mše. Ke křtu došlo 20. června ve Wadowicích.

Karolův otec vzhledem k postavení poručíka v polské armádě měl právo požádat o křest armádního kaplana otce Franciszka Zaka. Obřad se konal v kostele Panny Marie ve Wadowicích. Na Karola silně zapůsobilo procesí na Velký pátek, psal se rok 1926. Zebrzydowská kalvárie, poutní místo vzdálené od Wadowic patnáct kilometrů, něco takového malý Karol ještě životě neviděl. Tisíce kajícníků, kteří prožívali Kristovo umučení. Právě na tomto místě Karol poznal, jaká je opravdu živá křesťanská víra.

Wadowice 15. září, začíná odložený začátek školního roku, do první třídy začal chodit i Karol. Jeho prvním učitelem byl Józef Koman. Jeho vzorem se stal úspěšný a šlechetný Marcin Wadowita , jehož jméno škola nesla. Každodenní náboženská výchova - otec Franciszek Baranczyk, učitel katechizmu na základní škole, byl s Karolem mimořádně spokojen. Šestiletý chlapec vědomostmi předčil řadu starších spolužáků.

V roce 1929, 13. dubna umírá Karolova maminka Emilia. Jen o pár týdnů později 25. května jde Karol k prvnímu svatému příjímání. O rok později končí obecnou školu, od září nastoupil na gymnázium, kde měl od začátku výborný prospěch. V prosinci 1932 umírá jeho starší bratr Edmund, který byl plicním lékařem a zemřel na spálovou horečku. Během studia na gymnáziu mladý Karol propadl lásce k divadlu, která jej doslova pohltila.

Wadowice rok 1938 - v květnu nejprve příjme svátost biřmování, a 14. května skládá maturitní zkoušku. V červnu byl povolán na měsíční vojenský výcvik, který byl na základně Zabrzyca Góra u 9. roty 7. praporu, stejně jako ostatní chlapci jeho věku. Během výcviku pracoval v kuchyni a na stavbě silnice.

Po měsíci obdržel potvrzení, že vzorně absolvoval výcvik. Karol si zde našel nového kamaráda Jerzyho Bobera, který se stejně jako on zapsal na univerzitu a miloval divadlo. Krakov, srpen - otec si nepřál, aby se jeho syn sám stěhoval do Krakova. Ne, že by mu snad nedůvěřoval, ale Karol byl jednoduše vším, co mu z rodiny zůstalo. V Krakově se přestěhovali do domu ve čtvrti Dubniky, dům patřil jeho strýci.

Když Karol poprvé v říjnu 1938 vstoupil na půdu Jagellonského univerzity, převládaly v něm pocity úcty a bázně. Jakkoli Karol uposlechl přání svého otce, studoval filologii, nechtěl se vzdát lásky k divadlu. Od začátku studií byl Karol jiný než jeho spolužáci. Spolužáci hojně navštěvovali bujaré večírky a divoké pitky, které on odmítal, po čase na něj přestali spolužáci naléhat.

Začal rok 1939 a ve světě se pomalu schylovalo k válce. Jako každý první pátek se chystal Karol na svatou zpověď, bylo 1. září. Ke zpovědi se vydal do Wawelské katedrály v Krakově, kde se zpovídal otci Firglewiczovi, kterého znal od dětství. Během zpovědí byl slyšet hluk motorů a výbuchy bomb, což je oba vyděsilo, okamžitě jim došlo, co se stalo. Toho dne Němci brzo ráno ve čtvrt na pět napadli Polsko, začala druhá světová válka. Karol ještě to ráno ministroval při mši svaté, po jejím skončení okamžitě běžel domů za tatínkem. Rozhodli se okamžitě opustit Krakov a vydat se na východ. Po několikadenním pochodu došli nedaleko Rzeszowa, kde bombardéry ostřelovaly kolonu utečenců, a jen o vlásek unikli smrti. Nezbylo jim nic jiného, než se vrátit do Krakova, situace byla bezvýchodná. Na východě Polska se totiž rozmístila vojska Sovětů. Karol se vrací na univerzitu, ale druhý ročník už nezačal, Němci pozatýkali profesory a poslali je do koncentračního tábora.

V září 1940 neměl Karol na vybranou, musel prokázat, že má trvalou přiměřenou práci, aby nemusel na nucené práce do Německa. Proto se rozhodl pro práci pomocníka střelce v kamenolomu v Krakovské čtvrti Zakrzywek, kde se těžil vápenec. Hlavní střelec Franciszek Labus brzy poznal, že Karol prahne po duchovním životě. Karolovi přímo řekl: „Karole, Vy byste se měl stát knězem. Pěkně zpíváte, máte pěkný hlas, bylo by Vám dobře". Práce v kamenolomu byla náročná a tvrdá hlavně v zimě. Po půl roce byl Karol přeložen do nedaleké chemické továrny, kde nebyla práce tak namáhavá. Při nočních směnách hodně četl a vzdělával se. Ostatní spolupracovníci si Karola rychle oblíbili, nevadilo jim, když za něj v noci pracovali. Krakov 1941- Karolův otec je od počátku zimy vážně nemocen. Když otci nesl Karol jídlo, našel ho v posteli už mrtvého, stalo se to 18. února. Následující 4 dny byl sám u zesnulého otce a modlil se. Otec byl pochován v Krakově, kam byly převezeny ostatky i jeho matky.

Během války Karol hrál také divadlo, které považoval jako zdroj odporu. V roce 1942 Karol začal studium semináře. Během studia byl Karol na seznamu hledaných osob. Když Němci vtrhli do domu jeho tety, Karol byl doma sám a modlil se. Němci vtrhli do prvního poschodí a náhodou přehlédli dveře pod schodištěm, které vedly do Karolova bytu. Zachránil se jen zázrakem. Poté jej schoval v semináři Arcibiskup Sapieha.

V prosinci roku 1944 po dvouletém studiu v semináři získává první dvě nižší svěcení. Jeho pobyt v semináři se po čtyřech letech chýlil ke konci, byl vysvěcen na kněze 1. listopadu 1946. První mši svatou sloužil v rodných Wadowicích 10. listopadu za svoji rodinu. Poté Karol pokračuje ve studiích v Římě a v zahraničí.

Domů se vrací po dvou letech v červnu 1948. V tom roce završí studium doktorátem teologie, ze všech předmětů měl výborné známky. Dostal je 24. listopadu. Disertační práci obhájil 14. června 1949 v Římě, dostal málo obvyklých padesát bodů z padesáti možných. V roce 1951 dostává dvouleté pracovní volno, aby se mohl opět věnovat studiu. Díky volnu se tak mohl naplno věnovat své habilitační práci. Svoji filozofickou práci úspěšně dokončil a směl se nazývat profesorem. Poté přednášel v semináři teologické fakulty studentům čtvrtého ročníku, než jí komunisté zavřeli.

Polsko se stalo po skončení druhé světové války zemí Sovětského vlivu. Došlo také k čistkám, které měly za svůj cíl církev nejen v Polsku zlikvidovat. Po Stalinově smrti v roce 1953 se situace částečně uklidnila. I přesto komunisté církvi klidu nedopřáli. Přes hrozby a výhružky režimu se v Čenstochové 26. srpna 1956 konala mše svatá za účasti 1 milionu poutníků. Karol, který studoval a poté i přednášel, se i nadále věnoval divadlu, psal hry, věnoval se také turistice a sportu. V létě roku 1958 byl na dovolené s přáteli u Mazurských jezer, věnovali se kombinaci jízdy na kajacích a duchovních cvičení. Zčistajasna mu byl doručen 4. července telegram. Papež Pius XII. Wojtylu jmenoval pomocným biskupem monsignora Baziaka a současně titulárním biskupem v Ombi v starobylé diecézi, která už dnes neexistuje.

K vysvěcení došlo 28. září 1958 v Krakově, v 38 letech se stal nejmladším biskupem v Polsku. Jako každý nový biskup si Karol Wojtyla vybral motto. Jeho motto: Totus Tuus (celý tvůj) pochází od francouzského světce 17. století Ludvíka Marii Grigniona z Montfortu, jehož dílo na něj hluboce zapůsobilo. I přesto že byl Karol povýšen, své přátele neopustil, stále s nimi jezdil na kajaku a trávil letní dovolené.

Řím, 11. října 1962 - 2400 biskupů z celého světa vstupuje v dlouhém procesí do baziliky svatého Petra. Za okamžik tam měl papež Jan XXIII. sloužit mši a přednést zahajovací projev koncilu, od kterého si církev a věřící hodně slibovali. V roce 1964 se stává Karol Wojtyla arcibiskupem. Od svého jmenování bere práci s ještě větším elánem a nasazením. Projevem na koncilu vstupuje do podvědomí.

28. října 1964, Vatikán. Krakovský arcibiskup byl v Sixtinské kapli 28. června 1967 jedním z dvaceti sedmi kardinálů, které Pavel VI. jmenoval. Jeho jmenování bylo odměnou za intenzivní pastorační činnost v Polsku, která se zdála být nejlepším nástrojem realizace rozhodnutí koncilu.

Krakov, 29. září 1978. Kardinál Karol Wojtyla si osvojil zvyk, že před mší posnídal v kuchyni arcibiskupského paláce. Právě tam mu jeho šofér Józef Mucha oznámil, že Jan Pavel I. zemřel. Správu o úmrtí Svátého otce vysílal Vatikánský rozhlas v 7.42 ráno. Svatý otec Jan Pavel I. (narozen 17. řijna 1912) zemřel v noci na selhání srdce.

Vatikán 16. října - nový papež byl zvolen v osmém kole hlasování. Konkláve (volba papeže) trvala dva dny, volby se účastnilo 111 kardinálů – volitelů. Nový papež obdržel 99 hlasů. Přesně v 18.00 hodin a 43 minuty se kardinál Pericele Felici objevil na balkónu baziliky svatého Petra a pronesl slavná latinská slova: „Habemus papam". Potom tisícům věřících sdělil jméno nového papeže: Karol Wojtyla.

V pořadí byl 264. papežem. Byl prvním neitalským papežem od roku 1523 a prvním slovanským papežem vůbec. Přijal jméno Jan Pavel II. Poláci tuto zprávu přijali s obrovským nadšením a nadějí ve změnu k lepšímu životu nejen církve, ale celé země.

Vatikán 22. října - přes 300 000 lidí zaplnilo náměstí před bazilikou svatého Petra s jeho velkolepou Berniniho kolonádou, aby se zúčastnili intronizační mše nového papeže. Účastnili se jí také hlavy mnoha států, králové, patriarchové pravoslavné církve a canterburský arcibiskup, mše začala v deset hodin dopoledne. Obřad, který vysílalo 44 televizních stanic, mohlo sledovat jeden a půl miliardy lidí po celém světě. Mše skončila až ve dvě hodiny odpoledne, taková to byla radostná událost. Snad nejdojímavějším okamžikem mše se stala výzva Jana Pavla II. adresovaná všem křesťanům. Nad oltářem se silně rozezněla jeho slova: „Bratři a sestry, nebojte se! Otevřete Kristu dveře do kořán!" Potom ještě několikrát zopakoval „Nebojte se!"

Papež od samého začátku pracuje až osmnáct hodin denně. Jan Pavel II. byl nejen teologem a filozofem, ale také básníkem, dramatikem, esejistou a literárním kritikem. Jeho papežský pontifikát trval 26 let a 5 měsíců, jedná se o jeden z nejdelších v historii. Během svého pontifikátu Jan Pavel II. vykonal víc zahraničních cest (přesně 104), než všichni jeho předchůdci dohromady. Stal se prvním papežem, který ve své funkci navštívil Spojené království, kde se setkal s královnou Alžbětou II., nejvyšší představitelkou anglikánské církve. Tato cesta byla skoro zrušena kvůli válce o Falklandy, proti které v době návštěvy vystoupil. V dramatickém symbolickém gestu poklekl v modlitbě vedle canterburského arcibiskupa Roberta Runcia v Canterburské katedrále, založené Augustýnem Canterburským.

Během svých cest mnohokrát ukázal svoji oddanost Panně Marii, když navštívil mnohé jí zasvěcené chrámy jako Knock v Irsku, Fatima v Portugalsku, Guadalupe v Mexiku a Lurdy ve Francii. Jeho veřejná vystoupení přitahovala masy lidí, jako například v roce 1979 ve Phoenix Parku v Dublinu, kde se sešel milion osob, což byla čtvrtina celé populace ostrova.

V dubnu 1990 poprvé ve funkci papeže navštívil postkomunistické Československo, konkrétně Prahu, Velehrad a Bratislavu. Prahu navštívil poprvé jako papež v sobotu 21. dubna 1990, kdy sloužil pontifikální mši na zcela zaplněné letenské pláni. V roce 1995 navštívil i Olomouc, kde při bohoslužbě za účasti asi sto tisíc věřících na letišti v Neředíně svatořečil blahoslavenou Zdislavu z Lemberka a blahoslaveného Jana Sarkandera, který byl v Olomouci umučen. Poté, v neděli 21. května 1995 navštívil poutní místo Svatý Kopeček v Olomouci na setkání s mládeží Olomoucké a Pražské arcidiecéze. Českou republiku navštívil naposledy 26. - 27. dubna 1997.

V součtu měřily jeho cesty víc než 1 167 000 km. Některé jeho cesty (jako například do Spojených států a Svaté země) vedly na místa, které už předtím navštívil papež Pavel VI., mnoho jiných vedlo na místa, které žádný papež předtím nenavštívil. Bohužel je potřeba připomenout jednu nešťastnou událost, která se stala 13. května 1981. V den 64. výročí Zjevení Panny Marie ve Fatimě, 13. května téhož roku byl při tradiční středeční projížďce v papamobilu (před tzv. generální audiencí) po Svatopetrském náměstí na Jana Pavla II. spáchán atentát, jehož původcem byl Turek Mehmet Ali Ağca.

Kulka browning ráže 9 mm prošla břichem, kde způsobila četná poranění střev a jen o několik milimetrů minula hlavní břišní tepnu. Papež byl připravenou sanitkou ihned převezen do nemocnice Gemelli, kde zanedlouho ztratil vědomí. Před pětihodinovou operací mu jeho sekretář Stanisław Dziwisz udělil poslední pomazání, nicméně hned druhého dne ráno se Jan Pavel II. probral a 18. května byl převezen z JIP do svého soukromého pokoje.

O deset dní později se papež dozvěděl očekávanou tragickou zprávu, že zemřel polský primas kardinál Wyszyński. 3. června svatému otci lékaři povolili návrat do Apoštolského paláce, avšak v příštích dnech se mu značně přitížilo, což jej 20. června přinutilo k návratu zpět do nemocnice, kde bylo laboratorními testy zjištěno, že byl při transfúzi krve napaden cytomegalovirózou. Zlepšení jeho stavu nastalo čtyři dny po zahájení podpůrné terapie, následně byl 5. srpna operativně zbaven kolostomie a čtrnáctého dne téhož měsíce se opět vrátil do Vatikánu.

Atentátník Ali Ağca byl 22. července odsouzen na doživotí, motiv jeho činu se však nikdy nepodařilo jednoznačně vysvětlit. 27. prosince 1983 papež navštívil v římské věznici atentátníka a vedl s ním dvaceti minutové setkání. Během kterého mu papež odpustil, objal jej a daroval fatimskou medaili. Agca svého činu litoval a sdělil motivy. Před věznicí čekajícím novinářům, kteří se papeže ptali, odpověděl: „To je naše tajemství". Svatý otec jak jen to bylo možné, se opět snažil pracovat. Jeho první zahraniční cesta vedla v roce 1979 do Mexika, poslední uskutečnil v roce 2004.

Jako svatý otec hrál významnou roli ve světové politice a je mu přisuzován podíl na zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Současně redefinoval vztah katolické církve k judaismu a nabádal protestantské a ortodoxní křesťany, aby pomohli přetvářet papežství tak, aby sloužilo potřebám všech křesťanů.

Během svého 26 let trvajícího pontifikátu svatořečil (482 osob) a blahořečil (1338 osob) více lidí než všichni jeho předchůdci dohromady. Ve funkci hlavy katolické církve výrazně podporoval mariánskou úctu a zdůrazňoval povolání ke svatosti. V oblasti sexuální morálky a ochrany lidského života navázal na učení svých předchůdců a zejména v katechezích publikovaných v souboru Teologie těla a v encyklice Evangelium vitae jednoznačně potvrdil tradiční církevní stanovisko morální nepřípustnosti interrupce, antikoncepce a eutanazie.

Mezi mnoha jím svatořečenými a blahořečenými osobami bylo i několik osobností z české historie: sv. Anežka Česká, bl. Karel I., sv. Zdislava z Lemberka, sv. Jan Sarkander, bl. Marie Antonína Kratochvílová, bl. Marie Restituta Kafková a bl. Metoděj Dominik Trčka. Papež Jan Pavel II. velmi intenzivně cestoval a přicházel do styku s různými jinými náboženstvími. Stále se s nimi snažil najít společný základ, ať už v doktrínách anebo dogmatech. Zapsal se do historie svými kontakty s Izraelem, modlitbou u Zdi nářků v Jeruzalémě. Byl prvním římskokatolickým papežem, který navštívil islámskou mešitu. Dalajlama, duchovní vůdce Tibeťanů, navštívil papeže 8krát, víc než kterýkoliv jiný hodnostář. Papež a dalajlama často sdíleli podobné názory, protože oba vzešli z lidí trpících pod komunistickou nadvládou. Papež i Dalajlama patří k osobám mezinárodního významu, které nesou titul „Jeho svatost." Posledních několik let svého života měl vážné zdravotní problémy (Parkinsonova choroba, artritida), takže se objevily spekulace o jeho možné rezignaci. I přes vážný zdravotní stav však Jan Pavel II. vytrval ve funkci papeže až do smrti, protože by s ohledem na jeho velkou autoritu část věřících rozhodnutí o vzdání se pontifikátu nemusela akceptovat a uznávali by ho stále za papeže, čímž by římskokatolické církvi hrozil rozkol. Kromě toho se také uváděly informace, že Jan Pavel II. také tímto způsobem chtěl ukázat, že s nemocemi je nutné bojovat a nevzdávat se, což mělo být příkladem pro další nemocné věřící.

V sobotu 2. dubna 2005 ve večerních hodinách se svět dozvídá smutnou zprávu, že v apoštolském paláci zemřel papež Jan Pavel II. Příčina úmrtí: senilita, sepse, Parkinsonova nemoc a infarkt myokardu. Poslední rozloučení se konalo v pátek 8. dubna ve Vatikánu před bazilikou svatého Petra. Jan Pavel II. je pohřben v bazilice svatého Petra ve Vatikánu.

Brzy po smrti Jana Pavla II. se rozšířily požadavky, aby byl okamžitě prohlášen za svatého (již na jeho pohřbu volal dav heslo Santo Subito – „Ať je svatý ihned"). To je však podle církevního práva nemožné. Je vyžadováno splnění přísných podmínek a složitý beatifikační a kanonizační proces.

Dne 13. května 2005 bylo oznámeno, že vzhledem k „výjimečným okolnostem" bude ihned zahájen beatifikační proces bez ohledu na předepsanou pětiletou prodlevu mezi smrtí kandidáta a zahájením procesu. Samotný složitý proces beatifikace a kanonizace však nebyl nijak zjednodušen. 19. prosince 2009 papež Benedikt XVI. prohlásil svého předchůdce za „Ctihodného", neboť vedl „hrdinský a ctnostný život". 14. ledna 2011 bylo oznámeno, že došlo ke splnění všech nezbytných podmínek a 1. května 2011 byl Jan Pavel II. blahoslaven. Jan Pavel II. se tak stal nejrychleji blahoslaveným papežem v církevních dějinách.
Papežův blízký přítel, kardinál Stanisław Dziwisz k tomu již dříve řekl: „Bude to pro nás velká radost, až bude oficiálně blahořečen, ale již teď ho pokládáme za svatého." Liturgické slavení památky svatého Jana Pavla II. připadá na 22. října. To je den, kdy byl jako papež uveden do úřadu.

Kanonizace

Dne 5. července 2013 Vatikán oznámil, že Jan Pavel II. bude svatořečen. Za svatého byl prohlášen svatým otcem Františkem (za účasti emeritního papeže Benedikta XVI.) ve Vatikánu společně s papežem Janem XXIII. 27. dubna 2014, tedy o druhé neděli velikonoční, kterou Jan Pavel II. ustanovil nedělí Božího milosrdenství.

Závěrem

Dne 17. září 2005, téměř půl roku po jeho smrti, zveřejnil Vatikán podrobný popis posledních měsíců papežova života – sahá od ledna, kdy se zdravotní stav Jana Pavla II. zhoršil, až po několik dnů po jeho smrti. Text má přibližně 220 stran. Podle těchto zápisů byla poslední papežova slova „Pozwólcie mi iść do domu Ojca“ (Nechte mne odejít do Otcova domu).

Luděk Petrov za Římskokatolickou farnost Velká Bíteš