Basic HTML Version
|
Duben
2015
Zpravodaj Město Velká Bíteš
www.velkabites.cz | www.bitessko.com
24
„Když jsme se vzali, žili jsme ve stísněných podmínkách v Nových Sadech.
Při hledání vhodnějšího bydlení objevil manžel pánovskou cihelnu. 9. května 1962 jsme
navštívili tehdy krátce ovdovělou paní Indrovou, která nás přijala, nabídla podmínky
a cenu. Dole v přízemí byla velká knihovna, rozkládající se po délce celého domu,
kterou paní Indrová věnovala Velké Bíteši a profesor Kotík ji odstěhoval.
(Podle jiných
zdrojů ji údajně nechala dcera p. Indry – pí učitelka Vernerová převézt několika ná-
kladními vozy do muzea v Šumperku)
. Hned na jaře jsme začali se stavebními úpravami,
na jejichž konci byl dvoupokojový byt v přízemí, do kterého jsme se na podzim nastěho-
vali. Když paní Indrová zjistila, že jsme pracanti, přijala nás „za své“. Co potřebovala,
to jsme jí udělali, a ona nám na oplátku odpustila nájem. Bylo však třeba si na samotu
v klidné panenské přírodě zvyknout. Například při procházce se manžel jen trochu do-
tknul stromu a ihned z něho vylétlo neuvěřitelné množství bažantů.
V roce 1963, druhém roce našeho pobytu, se nám na Pánově narodil syn Bohuslav.
Jakmile děti odrostly, chodily za paní Indrovou do patra a ta jim dávala tužky i jiné
věci na společné malování. Jak jsme si jen trochu zvykli, začali jsme hospodařit. Volný
výběh do hliniště
(„Hliníku“)
nám umožnil pěstovat drůbež, králíky, a dokonce i prase.
Pro krmení jsme jezdili k Urbánkovým do mlýna. Velice pěkné vzpomínky mám na paní
Andulku, byla štědrá, laskavá a vždy nám dala něco pro děti. Manžel, který pracoval
v První brněnské, chodil do Křoví na autobus, jinak jsme i se dvěma dětmi jezdili do
V. Bíteše na motorce. S dnešními poměry je to nesrovnatelné, ale děti byly na čerstvém
vzduchu, s paní Indrovou chodily na Pánov, ta je naučila znát všechny stromy v lese
i různé druhy obilí.
Jednou za měsíc jezdila paní do Brna a vždy dětem něco dovezla. Měla 8 ovcí,
které ráno pospravila, já rozvařila oběd a potom jsme se společně pustily do draní peří.
Tak nám ubíhaly dlouhé zimní večery. Jakmile se otevřelo jaro, začaly práce na zahrádce,
pěstovali jsme především zeleninu. Pro mléko jsem chodila na Pánov k Borkovcům.
V neděli jsme se vydali zkratkou přes „čihadlo“ do Křoví na mši svatou, já potom šla
s dětmi domů a manžel na pivo. Televizi jsme neměli, a tak někdy pí. Indrová navště-
vovala paní učitelky Pokorné na Pánově. Jedenkrát za týden u nás zastavovala pojízdná
prodejna pana Rouse z Kralic, který nám do koše od brambor naskládal to, co jsme mu
předem napsali.
Indrovi měli syna, který jim v patnácti letech zemřel v nemocnici. Na jeho památku
měla paní Indrová v patře vyhrazený jeden pokoj, kde byla umístěná urna a plno suchého
kvítí. Paní také často vyprávěla o generálu Lužovi a partyzánech, kteří se tam často
scházeli, používali vysílačku, kterou potom odvezli do Velké Bíteše. Na domě prý svítilo
světlo – hvězda, které signalizovalo bezpečí. Jakmile se o ně začalo zajímat gestapo,
odstěhovali se.“
Aby informace o pánovské cihelně byly úplné, uvedu některé údaje získané od příbuz-
ných paní Indrové, jmenovitě od heřmanovské starostky Pavly Chadimové, rozené Zema-
nové a od jejího otce pana Rudolfa Zemana, synovce paní Indrové: