Recenze: Michaela Fukačová - violoncello, Renata Ardaševová - klavír

TLESKAL I PETR BENDE

Milý pane Hasoni, navzdory vaší výtce z úvodního slova 2. koncertu BHP musím konstatovat, že i ten nebyl řádný, ale navzdory jeho řádnosti - mimořádný. Vzpomenete si, kdy jste museli naposled přidávat do hlediště židle? I kdyby tentokrát vystupovaly spojené sbory moravských a slovenských učitelů, byli bychom my, posluchači, v převaze.

A těch dětí! Díky, rodičové a pedagogové, díky i vám, žáci ZUŠ a ZŠ! A věřím, že jste nebyli zklamáni. Snad se plní v úvodu citované úsloví o semínkách padajících na úrodnou půdu.

Bylo dobře, že jste vy, mladí, mohli na vlastní oči, vlastně uši, slyšet, k čemu vede píle a láska k hudbě. Koncert totiž zahájily žákyně soukromé klavírní třídy MgA Barbory Kavanové z Popůvek. Žačka 4. ročníku Martina Holčíková přednesla Sarabandu Williama Gillocka a Bítešačka Evička Valešová z třetího ročníku nás potěšila skladbami Ilony Jurníčkové Španělská a Bély Bartóka Vzdálená milá. Díky, děvčata, přejeme vám další úspěchy!

Když v budoucnu uvidím tyrkysovou barvu, připomenu si půvabné interpretky – violoncellistku Michaelu Fukačovou a klavíristku Renatu Ardaševovou, jak kráčejí sálem bítešského kulturního domu, aby zahájily své vystoupení. Již při uvedení Schumannových Kusů v lidovém tónu nám bylo jasné, že budeme okouzleni nejen jejich zjevem. V jejich podání pak zazněla Šostakovičova Sonáta pro violoncello a klavír, následovaná Variacemi na Rossiniho téma Bohuslava Martinů. Nechali jsme se vést hlasem violoncella, které – a teď se opřu o Karla Čapka – se chvílemi sametově chvělo, naříkalo i šeptalo, zpívalo, volalo z výše i hloubky, pak tiše promlouvalo, proudilo jak řeka, a klavír mu účastně odpovídal, hladil i přemlouval, přibližoval se i vzdaloval... Takže myslím, že jsme zapomněli na své dřívější obavy z nepochopení díla současných autorů. A to i díky dámám v tyrkysovém.

Cézar Frank, lutyšský rodák, romantik. Po přestávce, kdy jsme vstřebávali zážitky z první části, si nás docela podmanily romantické tóny jeho Sonáty pro violoncello a klavír.

Závěr patřil Petru Iljiči Čajkovskému a jeho romantické skladbě Pezzo capriccioso (Rozmarný kus). Romantismus, ten my „můžeme".

Samozřejmě jsme si vyžádali i přídavek. Přiznám se, že mi v rozrušení unikl jeho název i autor. Druhý přídavek jsme si nesli s sebou domů jako památku na neobyčejný zážitek:

Antonín Dvořák, Když mě stará matka. Pan Hasoň dokonce strávil jeho celé znění na kolenou. Chtělo by se mi napsat "pokorně", ale bylo jasné, že hledal vhodný záběr a pak se mu nechtělo ostatní rušit poměrně krátkou skladbu vstáváním a přecházením. Pak už jen potlesk, potlesk vestoje. A zde je vysvětlení názvu článku: na balkóně stál a tleskal Petr Bende s členy své kapely. Poslechl si druhou část koncertu. Muzikanti dovedou navzájem ocenit své umění, i když nepatří ke stejnému žánru.

„Krupičkovky," oslovil mě s dcerou na cestě k parkovišti ze tmy hlas pana Maška, „těžká špica, že?" Panu Maškovi nestačil zážitek ze zákroku v nemocnici, potřeboval ještě jeden – určitě příjemnější. Během koncertu seděl na balkonu, ale zážitek z hudby ho o přestávce přiměl k návštěvě obou interpretek. Se smíchem nám sdělil, že jim řekl: „ Holky, nedělejte nám z toho tady v Bíteši Carnegie Hall." Udělaly. Tak pane Mašku, myslíme na vás a těšíme se s vámi na příští koncert v bítešské Carnegie Hall

Zora Krupičková

Foto: Otto Hasoň